NE-DŮM
(socio-lingvistický kontext eseje Reynera Banhama A Home Is Not a House [1])
Vyšlo v časopise Umělec 2013/1.
Když se v třicátých letech spisovatel Henry Miller vrátil do Ameriky, aby po čase stráveném v levných pařížských hotelech navštívil rodný New York, stala se mu jedna nemilá věc: vrátil se jako cizinec. Jeho zážitek musel být tak silný, že jej později popsal v eseji Koláč, co se třpytí. Snadno si lze domyslet, co má být oním třpytivým koláčem. Je to Amerika, kterou Miller uviděl očima cizince a kterou nepoznal: Amerika plná bezduchých reklam, preventivních laxativ a hygienicky zabalených kontinentálních snídaní. Amerika, v níž se realita přiblížila snu natolik, že je prvé od druhého k nerozeznání. "Scéna je připravena, mašinérie jede na plné obrátky, mozky jsou zralé pro příchod Utopie,"[2] řekl si Miller, aby se následně pasoval do role hrobníka, který s radostným zadostiučiněním pohřbívá rakovinou prožranou americkou civilizaci.
Millerovo kritické pozorování je pozoruhodné právě díky specificky dvojímu pohledu Američana skrznaskrz prosáklého duchem Evropy. Občanům Spojených států totiž rozkladný proces vůbec nevadil. Vynést kostlivce na vzduch mohl jedině někdo zvenku, někdo cizí a zároveň domácí, zkrátka někdo, kdo věděl, v které skříni toho kostlivce hledat. Rozdělování světa podle geografické polohy není v tomto případě zcela arbitrární. Evropa a Amerika v třicátých letech stále ještě tvoří dva odlišné kulturní ostrovy. Na základě evolučních teorií se nabízí jednoduché vysvětlení. Kontinenty jsou od sebe odděleny vodou, která znemožňuje spojitý přechod z jednoho břehu na druhý. Vzdálenost sice komunikaci nevylučuje, mezi kontinenty pendlují lodě, setkávání lidí je ale významně znesnadněno. Na každém z břehů přirozeně dochází k bytnění určitých myšlenek a postupů na úkor jiných. Vznikají anomálie, které v krajním případě, například pokud neexistují predátoři, mohou neuvěřitelně zmohutnět, takže se z nich (z hlediska jiného ostrova) stávají obří monstra. (Pro konkrétnost můžeme zmínit například přerostlé varany komodské nebo slípku takahe z Jižního ostrova poblíž Nového Zélandu.) Millera toto monstrózní bytnění americké podstaty vyděsilo. Jak sarkasticky poznamenává, hejno Američanů rozptýlených po Paříži je něco bytostně odlišného od miliónů Američanů soustředěných do jednoho amerického velkoměsta. Nedostatečný příliv přistěhovalců nedokázal rozběhnutý proces zastavit, a tak Amerika nezvratně a fatálně zameričtěla.
Něco podobného uviděl o třicet let později také britský teoretik architektury Reyner Banham. Při své první návštěvě Spojených států si Banham všiml široce uplatňovaného neformálního přístupu a téměř obsesivní posedlosti čistotou. Jako vševypovídající detail mu posloužilo chlorování mořské vody a dezinfekce písku na pláži, kde nesčetné skupinky Američanů provozují letní barbecue. Kdyby to bylo technicky proveditelné, jistě by i vzduch proháněli klimatizačním zařízením. Všechnu přírodu by sterilizovali, a tím by se smazal rozdíl mezi kulturním a přírodním. Vnějšek by se spojil s vnitřkem a všechno by se konečně spojilo do jednoho velkého snu o dokonale prostupném světě bez hranic, v němž je struktura určena pouze nezbytnými technickými zařízeními, která tento sen uskutečňují, myslí si Banham. Logickým důsledkem těchto tendencí je oslabování tradičního významu domu jako bytelného monumentu postaveného z nezanedbatelného množství stavební hmoty. Americký dům se stává optimalizovanou schránkou doplněnou balíkem nepostradatelných nástrojů, mezi něž patří spotřebiče, elektrické rozvody a potrubí. Není důležité, jestli je schrána vyrobená z cihel, ze skla nebo z plastu. Dokonce i její formu je možné zanedbat, ostatně jakou formu mají průhledné (tedy neviditelné, nebo dokonce zbořené) stěny? Jediné, na čem skutečně záleží, jsou zmiňované technické komponenty.
Jiný teoretik architektury by se možná znechuceně odvrátil. Udělal by čelem vzad a vrátil se domů do Anglie, kde se v 60. letech pořád ještě staví domy, které mají zdi. Reyner Banham se ale nezalekl, a co víc, dokonce byl nadšen. Jeho okouzlení vykrystalizovalo v eseji A Home Is Not a House z roku 1965. V tomto krátkém textu Banham domýšlí ideu amerického rurálního domu. Pro nový koncept zavádí nové slovo: ne-dům (Un-House). Zároveň se snaží ukázat, že je tato nemonumentální architektura možná. (Kdybychom si více potrpěli na přesnost, řekli bychom, že je myslitelná). Banham svou argumentaci doprovází několika konkrétními návrhy projektů, o jejichž vizualizaci se postaral jeho přítel a výtvarný umělec François Dallegret. Nejznámějším z těchto návrhů je Environmentální bublina, průhledná plastová schrána se zabudovaným klimatizačním a nafukovacím zařízením, vybavená systémem spotřebičů, mezi nimiž lze identifikovat mimo jiné také nepostradatelnou a všudypřítomnou televizní obrazovku.
Environmentální bublina je bezesporu radikální návrh. Pokusme se na chvíli stopovat cestu, která k ní v rámci amerického kontextu vede. Nejprve probereme některá specifika času a prostoru.
Pozorování prvé: Jedním z hluboko uložených pravzorů amerického bílého muže je zálesák. Zálesák si dokáže poradit nejen ve městě, ale především v divočině. Je to člověk rozhodný a samostatný, pohrdající zjemnělým vkusem městských lidí. Mezi jeho nejdůležitější vlastnosti patří schopnost optimalizace, která se úzce snoubí s uměním pozorovat, naslouchat a chladnokrevně se rozhodovat v krizových situacích. Všimněme si, že daleko od Corbusierových inženýrských strojů na bydlení a nebo racionalizovaných staveb Miese van der Rohe, v přímém sepjetí s přírodou, se zálesák řídí heslem méně je více. Ostatně také Henry David Thoreau, který si během svého experimentálního pobytu v přírodě postavil jednoduchý přístřešek, dospěl v polovině 19. století k podobnému závěru: "Neškodilo by stavět ještě promyšleněji, než jsem stavěl já, uvážit například, co podstatného v lidské přirozenosti představují dveře, okno, sklep, podkroví, a snad bychom ani neměli zdvíhat horní část jakékoli stavby dřív, dokud jsme pro to nenašli lepší důvod, než jsou naše dočasné potřeby."[3]
Pozorování druhé: Po skončení druhé světové války se američtí vojáci vracejí z bojišť. Zakládají rodiny a kupují si domy do osobního vlastnictví. Do centra pozornosti se dostávají prefabrikované domy jako levná varianta téhož. Sociolog Svend Riemer předkládá v článku Prefabrikovaný rodinný dům[4] vizi kompaktních mobilních přístřešků. Za jednu z hlavních předností pohyblivých domů považuje jejich rozložitelnost. Domy budoucnosti bude možné rozebrat a na jiném místě zase složit. Zruší se tedy vazba mezi stavbou a pozemkem. Přes svou minimální velikost budou mobilní domy vybavené nejmodernějšími spotřebiči. Nemoderní domy se budou vyhazovat stejně jako zastaralé spotřebiče. Trvanlivost těchto příbytků Riemer odhaduje na 25 let.
Také časopis Popular Mechnics nešetří futuristickým optimismem[5]: Města budoucnosti budou dokonale antiseptická. Muži budou každé ráno depilovat svou tvář chemickými prostředky. Kuchařství bude patřit mezi polozapomenuté umění, protože už nikdo kromě několika skalních příznivců nebude umět vařit. Jídlo se bude kupovat předpřipravené a hluboko zmražené, všechny škodlivé zárodky budou zničeny ozářením paprsky gamma. Také Popular Mechanics nepochybuje o tom, že domy se budou podobat skládance. Prefabrikované části se budou vyrábět sériově, konečný tvar domu se bude formovat až na místě vhodným ořezáním základních bloků. Centrální částí bude technická výbava: koupelny, elektrické rozvody a zásuvky. Kolem této funkční jednotky budou rozmístěny další stěny. Tím vznikne uzavřený celek příbytku s osmi pokoji.
Dalším přirozeným krokem ve vývoji bude zrušení příček mezi místnostmi. Tím vznikne jednolitý prostor, uprostřed něhož, resp. nad nímž, resp. pod nímž povedou trubky a klimatizace. Klimatizace bude stále očišťovat vzduch od výparů lidského těla. Mezi použitými materiály bude chybět drahé dřevo, místo něj se uplatní linoleum. Britští architekti (ano, Británie je také ostrov) Peter a Alice Smithon (mimochodem, přátelé Reynera Banhama) navrhují v roce 1956 dům budoucnosti, který je celý z plastu. Mezi jeho nejdůležitější vlastnosti patří snadná omyvatelnost. Po plastových květinách doba žádá kromě omyvatelnosti také žáruvzdornost. Model Smithsonových nemá všechny vlastnosti tradičního domu. Je zaměřen poměrně úzce, pouze na mladé lidi bez dětí, zato s krásnými těly, na které se lze s potěšením dívat. Důsledek pro segmentaci prostoru je nabíledni: Koupelna není oddělena od zbytku prostoru neprůhlednou stěnou. Až se těmto mladým lidem s krásnými těly narodí děti, přestěhují se do jiného domu. A co se stane s domem jejich mládí? Prostě se vyhodí. Budoucnost je jasná: V roce 2000 už nikdo nebude stavět s výhledem na dalších sto let.
Pozorování třetí: Důležitost spotřebičů pro moderní americkou domácnost let padesátých nelze nikdy přecenit. Ženy v kuchyni vládnou rozrůstající se skvadře bělostných přístrojů. Přidejme jeden pozoruhodný detail: Na plakátech z šedesátých let ženy z kuchyní mizí, zůstávají už jenom přístroje.
Pozorování čtvrté: Zatímco ženy vaří, muži tráví svůj čas v dílně. Kutilství je během 50. let v Americe populární formou mužské relaxace. Soukromý workshop je možné najít dokonce i v těch nejluxusnějších mrakodrapech. Rychlá poválečná výstavba dává majitelům dostatečný prostor pro tvůrčí činnost. Některé domy se prodávají bez dostavěného podkroví.
Improvizace se stává přirozenou součástí životního stylu. Předměty běžné potřeby lze snadno rozšířit a dosáhnout tak mnohem širšího spektra použití. Dobové reklamní materiály tvrdí, že s pomocí doplňku Toolzon se z každého mixéru stane leštící nebo voskovací zařízení. Toolzon "poskytuje kutilovi a fanouškovi domácích prací celou sadu mocných nástrojù, o jejichž existenci dosud neměl ani tušení. Můžete leštit dřevo, železo, plast, keramiku, cídit stříbro a sklo, čistit auta, nábytek nebo podlahy. V domácnosti i v dílně najdete 101 způsobů, jak sadu Toolzon converter kit použít."[6] Také teoretik architektury Charles Jencks s uspokojením pozoruje vzrůstající uplatňování brikoláže a ad-hoc přístupu. "DIY průmysl má nyní více než 20 000 obchodů v Británii. Obrat za rok v USA přesahuje 4 miliardy dolarů. V domácnostech došlo k radikálnímu odklonu od specializované práce k amatérské činnosti,"[7] všímá si Jencks v roce 1969.
Pozorování páté: Další nedílnou součástí utopické výbavy je kontext Studené války. Časopis Mechanix Illustrated říká v roce 1951 o nejdůležitějších 30 minutách vašeho života následující: "Na základě mnoha dat, které nám nabídli vědci, vyvstává specifická podoba akce. Zde jsou tři základní pravidla, jejichž závažnost překonává vše, co jste kdy měli možnost slyšet: Za prvé - nepokoušejte se utéct pryč. Za druhé - najděte si úkryt. Za třetí - zůstaňte v úkrytu, dokud není čas odejít."[8] Protiatomový kryt se stává jednou ze základních podmínek přežití. Neměl by chybět v žádném nově postaveném domě. Jestliže v 19. století Thoreau s opovržením tvrdil, že dům je pořád ještě jen předsíní u vchodu do nory, tedy do sklepa, během 50. let je jeho pozorování stále aktuální.[9] Protiatomový kryt je důležitou částí domu, do níž se v mnohých případech kromě vody, potravin, rádií na baterky a záchranných balíčků soustřeďují také veškeré naděje na přežití blížícího se jaderného konfliktu.
Pozorování šesté: Protože v krizových momentech schopnost improvizovat nenávratně mizí, vznikají během Studené války oficiální návody na improvizovaný protiatomový kryt. Stačí mít k dispozici útulný snack-bar nebo společenskou místnost v podzemí. Do interiéru se zabudují masivní dřevěné truhly, které je možné posouvat jako mobilní stěnu. Za normálních okolností se skrývají v prostoru těsně pod stropem. V případě nouze je lze pomocí lan spustit k zemi. Segmentovaný prostor se posléze vyplní cihlami nebo betonem, a tak vznikne masivní bariéra proti radiaci. Další možná alternativa: Jestliže není k dispozici lepší úkryt, lze použít i loďku s uzavíratelnou kabinou, která je ukotvená v dostatečné vzdálenosti od pobřeží. Typicky by měla stačit vzdálenost 60 metrů. Kabina musí být ponořená alespoň do hloubky 1,5 metru. Výbava zahrnuje nezbytný záchranný balíček s jídlem, vodou a rádiem na baterie. Kromě těchto nezbytností by na palubě nemělo chybět koště na zametání radioaktivního prachu. "Jestliže se na loď snášejí částice spadu, zůstaňte v kabině. Čas od času ale vyjděte ven a zameťte částice, které se usadily na palubě."[10] Pokud nezbývá jiná možnost, přichází na řadu slavné duck&cover: skrčit se a zakrýt si hlavu ubrusem, novinami nebo plachtou.
Pro případ nouze se hodí i mnohé další znalosti: Holicí strojek v sobě skrývá kartáček na zuby, nevybuchlou bombu lze použít místo kamen, fén na vlasy je možné nahradit vysavačem a z jakékoliv dostatečně dlouhé roury se dá vyrobit dalekohled. Dalího koncept dvojitého obrazu se stává běžnou praxí. Obyčejné věci v sobě obsahují obrovské spektrum možností. Jakmile je některá z nich objevena, stává se ihned součástí improvizační praxe.
Pozorování sedmé: Improvizace není úplně nevinná zábava. Oproti strategickému plánování, které bývá úzce propojené s vědeckým myšlením a nevystupuje ze zavedeného sociálního nebo politického řádu, improvizace systém znejasňuje a popírá. Vytvářením nových vztahů mezi předměty se nutně proměňuje také jazykové pole. "Lidé jsou předurčeni k tomu, aby pohlíželi na přírodu, kulturu a stroje stejně, protože je už nedokážou jazykem odlišit,"[11] prohlásil v 60. letech Jencks. Hledaly se termíny, které by dokázaly dostatečně přesně postihnout proměňující se skutečnost. Mezi významné jazykové inovátory patřil futuristicko-kutilský časopis Popular Mechanics. V souvislosti s lunárním projektem jeho čtenáři přejímaly výrazy jako mood-buddy (substantivum, společník na cestě na Měsíc) nebo bio-pack (substantivum, souprava udržující v chodu biologické funkce lidského organismu během vesmírného letu). Atomový věk se přímo obtiskl do slova noatomic (adjektivum, bez použití principu jaderné reakce). Nechyběla ani nová slovní spojení jako je manual-automatic (adjektivum, manuálně-automatický), helicopter-airplane (substantivum, kombinace vrtulníku a letadla). Přípona ultra upřesnila význam slova fast, výsledkem bylo nové superrychlé ultrafast (adjektivum, ultrarychlý).[12]
Nové výrazy samozřejmě zpětně ovlivňují slova, z kterých byla odvozena. Význam obyčejného fast se v porovnání s novým ultrafast oslabuje, stejně jako hypermarket v mnohém překonává supermarket. Jak ubohým se v takové konkurenci stává postavení obyčejné samoobsluhy nebo dokonce tržnice, je zřejmé.
Po důkladném exkurzu se konečně můžeme vrátit k Banhamově textu. Rozostření významu slov se samozřejmě týká také domů. Idea prefabrikovaných domů nebo improvizací rozpohybovaný koncept sklep má nepochybně vliv na stavební praxi, a tím také na myšlení o stavbách. Kdybychom se chtěli v průběhu 50. let, podobně jako inženýr Le Corbusier, ptát: Co je to dům?, zjistili bychom, že odpověď se hledá velice špatně. Proměnlivý dobový kontext si v rámci zbytnělé americké reality žádá nový přístup.
Banham po své první návštěvě v Americe dospěl k přesvědčení, že na modernistické veterány z Evropy je nutné zcela zapomenout. Místo nich se obrací k zálesákům a transcendentalistům. Jelikož improvizace přímo ovlivňuje jazyk, dostává americký dům v Banhamově podání nový název ne-dům. Přípone ne- upozorňuje na použití principu eliminace. Banham nahrazuje původní otázku Co je to [americký] dům? zkoumáním toho, co všechno můžeme odstranit, aby dům zůstal domem. Nevyřčené nebo jen zpola artikulované otázky, které jsou součástí jeho eseje A Home Is Not A House, přímo reflektují dobový kontext. Banham se ptá: Co je postradatelné? Co je nahraditelné? Co lze vyhodit? A když všechno, co lze vyhodit, opravdu vyhodíme, co nám zůstane? Jakou úlohu pak bude mít architektura? Výsledkem jeho poctivé eliminace je dům jako přístřešek pro přístroje. Přístroje není možné odstranit, bez nich by totiž se americký sen o propojení s přírodou (rozuměj: ovládnutí přírody) zcela rozplynul. Všechno ostatní je ale přebytečné. Uprostřed rurální krajiny, za neviditelnými stěnami moderního ne-domu potřebuje moderní zálesák kromě krbu, ekvivalentu táborového ohně, snad už jen televizi.
Stále ale zůstává jedna obligátní otázka: Bude takový přístřešek také domovem? Sociolog Riemer si v roce 1945 všímá možných nežádoucích efektů, které by mohly provázet rozšíření miniaturizovaných mobilních prefabrikovaných domů: děti zkrátka přijdou o rodný dům. Pokud jim tento zážitek bude během emocionálního vývoje scházet, říká Riemer, bude ho nutné něčím nahradit. Riemerův optimismus si ale nepřipouští žádné pochybnosti: keep smiling, ono se to nakonec nějak vyřeší.
Ne všichni by s tak lehkovážným přístupem souhlasili. Miller ve své eseji Koláč, co se třpytí Američanům vzkazuje: "Potřebujeme si někde posedět, odpočinout si, rozjímat, abychom poznali, že máme tělo – a duši."[13] O něčem podobném se snaží mluvit také Martin Heidegger ve svých poválečných textech, které věnoval básnění a bydlení.
Připomeňme, že Heideggerův slavný text Bauen Wohnen Denken začíná lingvistickým rozborem. Chceme-li pochopit, co je to obydlí, musíme přemýšlet o původních významech slov, tvrdí Heidegger. Dokud dostatečně hluboce nepochopíme svou situaci, dokud si nevzpomeneme, co kdysi znamenalo slovo bauen, nebudeme stavět na dostatečně pevných základech. Možné námitky jsou nasnadě: Můžeme hledat významy slov v minulosti, když víme, se v nich odráží dobový kontext? Máme se vůbec k čemu vrátit?
Jedná se samozřejmě o základní a do značné míry neřešitelný problém. Raději se spokojíme se s konstatováním, že Heideggerův přístup je pro Evropu typický. Opět se tím vracíme ke geografii. Krásný příklad prostorové determinace uvádí Ian Hacking ve své knize Mad Travellers [14], v níž se zevrubně věnuje fenoménu označovaného jako disociativní fuga neboli wanderlust. Disociativní fuga je velice řídké psychiatrické onemocnění, které bylo poprvé diagnostikováno v roce 1889 ve Francii. Většina atak začínala nepředvídatelným odchodem z domova, který byl provázen ztrátou identity. Po několika týdnech cestování se nemocný probral v cizím městě, obvykle na policejní stanici, bez prostředků a s totální amnézií. Ke konci 19. století Evropou proběhla lavina podobných případů, ale dnes se již psychiatři s tímto podivuhodným onemocnění prakticky nesetkávají. Pro nás je v této souvislosti zajímavý jeden drobný detail: Disociativní fuga nebyla nikdy diagnostikována v Americe. Proč? Jedním z možných vysvětlení jsou podle Hackinga geografické podmínky.
Pokud se nemocný vydal na cestu po Evropě, dříve nebo později ho zatkla policie. Nemocný strávil nějaký čas ve vězení. Když vyšla najevo povaha jeho nemoci, byl poslán zpátky domů. Nějaký čas se věnoval obvyklým činnostem, následovala další ataka, zase se vydal na cestu, zase ho zatkli, atd. V Americe by se to samozřejmě nemohlo stát. Američan může jít pořád dál a dál, pořád na západ. Cestou by se mu sice může přihodit hodně nepříjemností, ale nikdy ho nikdo nebude vracet zpátky.
Americké snění o ne-domu lze v opozici vůči Heideggerově hledání původních významů slov interpretovat jako disociativní reakci na nestandardní podmínky. Zatímco Heidegger po skončení druhé světové války vyzývá k návratu, Banham o pár let později reaguje na proměnlivost nestandardního prostředí Studené války utopickým výhledem do budoucnosti. V jeho ne-domě tak krystalizuje pocit, že původní struktura světa přestává fungovat. Banham očarovaným pohledem cizince předkládá novou (americkou, nedějinnou) estetiku, v dokonale prefabrikovaném stavu, bez strachu, pouze s mírným pousmáním.
--
[1] Reyner Banham: A Home Is Not a House in Art in America, Number 2, April 1965.
[2] Henry Miller: Eseje, Praha-Podlesí: Dauphin, 2010/2011, ISBN 978-80-7272-229-7, str. 25.
[3] H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, Praha a Litomyšl: Paseka, 2006, ISBN 80-7185-671-1, str. 43-44.
[4] S. Riemer, E. Ash: The Family Home Prefabricated in Marriage and Family Living [online], Vol. 7, No. 1, Winter (February 1945), str. 9-11, dostupné z: http://www.jstor.org/stable/348989.
[5] W. Kaempffert: Miracles You'll See In The Next Fifty Years [online], Popular Mechanics, February 1950, dostupné z: http://blog.modernmechanix.com/2006/10/05/miracles-youll-see-in-the-next-fifty-years/.
[6] Turn your kitchen mixer into a power tool [online], Popular Science, March 1950, citováno 2011-08-05, dostupné z: http://blog.modernmechanix.com/2005/11/16/turn-your-kitchen-mixer-into-a-power-tool/.
[7] Ch. Jencks: Architecture 2000: Predictions and Methods, 1. vydání, London: Studio Vista, 1971, ISBN 289-79843-4, str. 54.
[8] L. David: The Most Important 30 Minutes of Your Life [online], Mechanix Illustrated, January 1951, dostupné z: http://blog.modernmechanix.com/2009/02/09/the-most-important-30-minutes-of-your-life/.
[9] H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, Praha a Litomyšl: Paseka, 2006, ISBN 80-7185-671-1, str. 43.
[10] Fallout Shelters, Public and Private [online], dostupné z: http://www.crid.or.cr/digitalizacion/pdf/eng/doc2985/doc2985-b.pdf.
[11] Ch. Jencks: Architecture 2000: Predictions and Methods, 1. vydání, London: Studio Vista, 1971, ISBN 289-79843-4, str. 54.
[12] M. M. Bryant: New Words from Popular Mechanics in American Speech, Vol. 52, No 1/2 (Spring – Summer 1977), str. 39-46, dostupné z: http://www.jstor.org/stable/454719.
[13] H. Miller: Eseje, Praha- Podlesí: Dauphin, 2010/2011, ISBN 978-80-7272-229-7, str. 25.
[14] I. Hacking: Mad Travellers: Reflecions on the Reality of Transient Mental Illnesses, University of Virginia Press, 1998, ISBN 987-0813918235, str. 61.
(2011, borjana dodova)