ASFALTOVÁ PLÁŽ

Když mu v poledne zavolal ten kluk, chvíli ho nemohl poznat. Z telefonu se ozýval vzdálený, dutý a ve všech ohledech nesnesitelný hlas, kterému navíc nebylo rozumět. Jen tak tak, že nezavěsil. Nakonec se spojení zlepšilo, zůstala jenom malá ozvěna, která všechno, co řekl, třikrát zopakovala. Ten zvukový ping-pong ho znervózňoval. Připadal si jako nějaký koktavý bůh. Dozvěděl se, že je to normální. Hovory bývají často zkreslené, kromě informací se přenáší i šum, a ten šum s přibývající vzdáleností narůstá. Stejně si ale na to nedokázal zvyknout, a tak raději většinu času mlčel.

Ten kluk řekl, že volá z nějakého ostrova uprostřed Karibiku. Polohu popisoval velmi nejasně, spíš východ než na západ, daleko od kontinentu, na dohled jenom samá voda. První mořeplavci ho přehlédli, kolonizátory nezajímal a ze strategického hlediska byl naprosto nicotný. Pozornost přitáhl až jako ideální rekreační komplex, tvrdil ten kluk a nebyl žádný důvod, proč mu nevěřit. Musel to být hodně malý ostrov, protože ho neznal. Samo o sobě by to samozřejmě nic neznamenalo. V mapách se neorientoval, při zeměpisu seděl vždycky vzadu a státy určoval pomocí jmenného rejstříku. Jenže o tomhle ostrově, a to věděl úplně jistě, ještě nikdy neslyšel.

Měl bys to tu vidět, líčil ten kluk, to slunce, to moře, ty holky. Původně plánoval jenom krátký výlet. Brigádu a pár dní u moře. Potom si ale na ostrově našel práci, a teď neví, jestli se vůbec někdy vrátí domů. Ostatně, proč by to dělal? Připadá si jako Robinson Crusoe, který ztroskotal v ráji: Banány tu dozrávají třikrát do roka. Slunce hřeje v zimě stejně jako v létě. Celou noc můžeš prosedět u vody, a nebude ti zima. Každý, kdo sem přijede, by tu chtěl zůstat napořád. Přes den učí mladé, krásné a neuvěřitelně bohaté dorostenky plážový volejbal. Techniku správného podaní má prozkoumanou do všech detailů, a nic víc tu vlastně ani nepotřebuje.

Nepříjemně se ho to dotklo, snad proto, že tenhle kluk na rozdíl od něj ve volejbale nikdy nevynikal. Nenechal ho domluvit. Přerušil ho uprostřed věty a zeptal se ho, proč vlastně volá. Byla to drobnost, naprostá nicotnost: Už delší dobu prý shání pumpičku na míč, s jehlou a pružným šlaufem. Takovou věc si samozřejmě na ostrově nekoupíš. V jistém smyslu je to tam naprosto primární. Nějaký čas to zkoušel vydržet. Dofukoval, jak se dalo, ale pak ho ta improvizace přestala bavit. Kdyby těch míčů bylo jen pár, jenže on jich má víc než dvacet. Několik pumpiček si objednal přes internet, většina z nich se ztratila někde po cestě. A ty, které se neztratily, za nic nestály.

Zavolal matce, jestli by mu neposlala jeho vlastní. Matku ta prosba z neznámého důvodu popudila. Začala mluvit a vydržela to přes půl hodiny, během níž ji nebylo možné přerušit. Při té příležitosti mu řekla, že se fláká. Stará se jenom o svoje chacha a chichi. Chybí mu nejen nadhled, ale také perspektiva. Nejdůležitější roky chce promrhat na nějakém ostrově, a jestli si myslí, že bude celý život vybírat jenom třešinky a jahůdky, tak to se hluboce mýlí, protože život není žádný med, a takhle to přece dál nejde. A on se jí zeptal, proč ne? Vždyť poprvé v životě je skutečně šťastný.

Doma se jenom trápil. Bylo to samé: tohle musíš a tamto bys neměl dělat. Nakonec si nebyl jistý, jestli je člověk, nebo krabice z recyklovaného papíru. Řekl jí, že nemá žádný důvod vracet se někam, kde nejdřív půl roku prší a potom je půl roku zataženo. O klimatické podmínky přitom nešlo: takhle to bylo ve všem. Vlastně se ani nechtěl hádat. Prostě mu to nebylo jasné. Zeptal se bezelstně, a proč, úplně jako malé dítě. Upřímně ho zajímalo, co mu na to odpoví. Načež se matka urazila, znáš to.

Chvíli trvalo, než pochopil, co po něm ten kluk chce. Svolil, že to zařídí, ale moc nadšeně to asi neznělo. Ten kluk se ho pak ještě třikrát ptal, jestli ho tím neobtěžuje. Samozřejmě, obtěžovalo ho to na nejvyšší míru. Právě procházel jedním ze svých nejčernějších období. Zas až tak dobře se neznali. Z představy, že bude muset kvůli cizí pumpičce zajít do obchodu se sportovními potřebami, byl dopředu unavený.

Poslední dobou nikam nechodil. Jídlo si kupoval v nedaleké večerce, která patřila dvěma neuvěřitelně usměvavým Vietnamcům. Do centra vyrážel jenom výjimečně. Zůstával na periférii, v jedné z těch obrovských betonových králíkáren, v bytě, který zdědil po babičce i s jejím křišťálovým lustrem. Ne, že by mu to vadilo. Měl to tam dokonce rád. Obzvlášť žaluzie na oknech v něm vyvolávaly příjemné vzpomínky. Když odpoledne svítilo slunce, procházelo jimi pruhované světlo, a on měl pocit, že je v bezpečí, jako by dětství bylo téměř na dosah, i když ho od něj dělily dva nekonečně dlouhé úmorné roky.

Vyšel ven, a v uších mu zněla slova o moři, o slunci a o pláži. Chodník byl pokrytý rozžvýkanými žvýkačkami. Jeho boty se přilepily na asfalt, zdi se zas přilepily na něj. S vypětím všech sil nastoupil do metra. Vystoupil na stanici dlážděné falešným mramorem. Zářivky plavaly ve fosforeskujícím světle a z narychlo poslepovaných prefabrikátů čouhaly dráty. Prodral se davem maďarsky mluvících turistů a vešel do obchodu se sportovními potřebami. Koupil první pumpičku, na kterou narazil, a rychle utíkal pryč, aby ten zatracený balík poslal co nejdřív někam do tramtárie. Jenže na poště měli zavřeno.

Cestou zpátky se trochu uklidnil. U Vietnamců si koupil jedno hluboce zmražené kuře, protože nic jiného kromě hluboce zmraženého kuřete neměli. Ve výtahu si vzpomněl, jak byl málem reprezentantem republiky ve volejbale. Před dvěma roky měl nakročeno k víceméně zářivé budoucnosti. Pravidelně hrál za juniory, a rozhodně nepatřil mezi obyčejné hráče v poli. Právě naopak, byl to on, kdo dodával zápasům šmrnc a šťávu. Jeho podání byla vždycky nejlepší: nejtvrdší, nejrychlejší a nejpřesnější. Techniku zvládal bravurně, byla to jeho druhá přirozenost, na rozdíl od toho kluka, který většinou stál s rukama v kapsách a žvýkal pepermint s příchutí medu.

Chvíli takhle přemýšlel. Převládal v něm pocit nespravedlnosti a jakési nejasně definované křivdy. Výtah ho vyvezl až do jedenáctého patra. Odemkl dveře do bytu a vešel do kuchyně. V dřezu se rozmáčelo levandulové mýdlo. Položil kuře na kuchyňskou linku, aby se rozmrazilo. Možná se na to kuře podíval, ale možná, že to ani nebylo potřeba. Vypadalo jako vždycky. V těle mělo díru, hlava a vnitřnosti chyběly, celé bylo zabalené do igelitu. Vzápětí náhle a intenzivně ostře zatoužil po moři.

Když mu odpoledne ten kluk znovu zavolal, nenechal ho doříct ani první větu. Hned se ho ptal, jestli by za ním nemohl přijet. Volejbal hrát umí, doma ho nikdo nedrží, třeba se také nějak uchytí. Ten kluk se zamyslel. Potom řekl, že na pláži je to něco úplně jiného než v hale. Nestačí jenom správně nastavit ruce, člověk musí zapojit celé tělo. Nohy musí cítit písek. Kůže musí poznat, odkud vane vítr. Oči si musí zvyknout na světelnou hru odlesků, stínů a přechodného oslnění.

Nejdřív se tělo potí. Potom slunce zaleze za mrak, zafouká vítr a zpocené tělo prochladá. Míč je o něco měkčí než v hale, o to těsněji se k němu musí hráč přimykat. Všechny plochy vystavené vnějšku pracují. Napřažení je totální. Energie se koncentruje do nejvzdálenějších částí prstních článků, aby mohla spontánně vytrysknout v šokující kontrakci jediného okamžiku.

Hranice hracího pole není vyznačena, nelze ji tedy ani překročit. Jediný skutečný předěl tvoří napnutá síť, před níž se spoluhráči sklánějí a ke které vzhlíží, přestože jediný, na koho se mohou skutečně spolehnout, jsou oni dva, v těsném propojení dvojjediného dvojitě rozmístěného těla. Čas sice u moře plyne pomaleji, někdy se ale jeho směr obrátí nebo roztočí v kruhu jako cyklón. Není nic vzdálenějšího než jasná a srozumitelná, ale zároveň chladná a vypočitatelná stálost volejbalové haly. Chce to víc pohybu, míň stresu, míň síly, žádný blufy, prostě pohoda, ale možná by se to dalo zařídit, řekl ten kluk.

Telefonní spojení bylo tentokrát až překvapivě čisté. Mezi slovy zaslechl šumění přílivu. Na pozadí zaznamenal převalování palmových listů, skřípání písku a chroptění rozehřátých kamenů, a kdyby to bylo alespoň trochu možné, určitě by si myslel, že v nose cítí slanost mořského vzduchu. Uprostřed rozhovoru se ten kluk omluvil. Na chvíli se odmlčel, vzápětí se rozezněly výkřiky a veselé halekání ženských hlasů. Jeho touha se tím vystupňovala do nesnesitelné palčivosti. Také si chtěl nechat omývat nohy slanou vodou. Také chtěl být mezi mladými dívkami, které se teprve učí techniku správného podání. Také chtěl celou noc pozorovat horizont Atlantiku.

Podobně jako na jiné malé ostrovy, i na tento se bylo možné dostat jenom po vodě. Nejbližší loď vyplouvala za tři dny z Londýna. Potom následovala čtrnáctidenní pauza, během níž se k břehům ostrova mohly přiblížit jenom ryby nebo přelétaví ptáci. Jestli to chtěl stihnout, musel si pospíšit. Jenže cesta zaoceánskou lodí není levná záležitost. Rozhodně vyjde mnohem dráž, než jednosměrná jízda autobusem do Londýna. Jeho poslední brigáda skončila před měsícem. Z pracoviště odešel dobrovolně a v klidu, nepočkal ani na konec pracovní doby. Později litoval, že alespoň nepráskl dveřmi. Od té doby si žádnou práci nehledal, a tak se každým dnem jeho skromné finance neúprosně ztenčovaly. Neměl na to.

Zavolal matce. Matka řekla, že si nedávno zaplatila kurz soběstačného zemědělství. Spolykalo to všechny její úspory a zbytek měsíčního platu. Dokonce si bude muset tento rok odpustit dovolenou v zahraničí, na které přitom donedávna trvala s tvrdohlavou zarputilostí. Nic zvláštního v tom neviděla. Prostě ji to polehávání pod slunečníkem přestalo bavit. Svůj odpočinek chce trávit aktivně, alespoň se přitom něco naučí. Udivilo ho to. Také bydlela v paneláku, její byt navíc neměl balkón, takže o nějakém zahradničení si mohla nechat jenom zdát.

Vysvětlila mu, že se jedná o sérii přednášek a praktických cvičení určených pro lidi jako je ona. Zkrátka pro městské lidi odkojené betonem, kteří zatím nestihli navázat přirozený kontakt s přírodou. Lektoři patří mezi nejznámější specialisty v oboru. Minulý týden byla úvodní přednáška o kompostování. Přednášející vykládal čtyři hodiny. Zabral se do toho takovým způsobem, že nezbyl čas ani na krátkou přestávku. Začal u žížaly, potom to vzal přes člověka a skončil až u holocaustu. Nakonec byli všichni úplně mrtví, a to ani zdaleka nestihl všechno, co si pro ně připravil.

S nepotlačitelnou skepsí v hlase se matky zeptal, na co ten kurz vlastně potřebuje. Až nastane konec světa a my budeme žít v tlupách, řekla matka, nebudou už žádné školy ani supermarkety. Každý se bude muset umět o sebe postarat sám. Vzápětí přehlíživým způsobem okomentovala jeho pěstitelské schopnosti. Přiznal, že opravdu netuší, jakým způsobem se sázejí brambory, natožpak aby se vyznal v různých druzích paprik. Obvykle je dělí podle barvy na červené, žluté a zelené a úplně mu to stačí, protože žádný konec světa v nejbližší době nebude.

Matka mu náruživě oponovala. Řekla, že svět je jen zdánlivě bezpečný. Všechny hrozby jsou permanentně přítomné. Přibývají, sčítají se a násobí, ale nikdy, a to je důležité, nemizí. Proto je jich tolik: nukleární zbrojení, nukleární odzbrojení, globální oteplování i lokální ochlazování, smrtící pandemie, úbytek fertilních spermií, mizení deštných pralesů, konec národních států, ekonomický kolaps a supervulkány, o srážkách s asteroidy, výbuších supernov a vyhasínajícím Slunci ani nemluvě. Všechny kombinace jsou možné, všechny posloupnosti připadají v úvahu a variant je víc, než lze spočítat. Čas pracuje proti lidem a jistoty nelze nikdy dosáhnout. Co když se stane něco neočekávaného? A co když se to už stalo? Co když žijeme za okrajem černé díry, uprostřed apokalypsy, o které nikdo nemluví jenom proto, že si jí zatím nikdo nevšiml?

Až potom se ho matka zeptala, kam má vlastně namířeno. O tom ostrově také nikdy neslyšela. Krkolomný název považovala za dobrý vtip. Když konečně pochopila, že to myslí vážně, prohlásila, že se jedná o typický projev nedospělosti, eskapizmus vyhnaný až do extrému, se kterým ona nechce mít nic společného.

Zavolal bývalé přítelkyni. Dělila je propast hlubokého mlčení a on s překvapením zjistil, že během doby, kterou strávil v osamění, došlo k nečekané proměně. Z důvěrně blízkého hlasu cítil odstup a chlad. Zpočátku ho to mátlo, potom si ale vzpomněl na slavný citát o vodě a o řece. S nenadálou jasnozřivostí si uvědomil, že člověk nemůže jen tak odejít a myslet si, že se po čase vrátí na stejné místo. Každá zahrada, o kterou se nikdo nestará, po čase zaroste plevelem, koruny stromů zacloní výhled na nebe a z keřů se stane neproniknutelná houština, ve které se vyznají jenom ježci a divoké kočky.

Jeho bývalá přítelkyně mu řekla, že je sice pořád ještě ve Francii, namířeno má ale až do Santiaga. Vyrazila před dvěma měsíci. Původně si myslela, že půjde rychleji, teď už se ale s vlastní pomalostí smířila. Paty má sedřené a na chodidlech se jí vytvořily obrovské puchýře, které se nehojí. Každý den si je znovu rozdrásá až do krve. Když prší, nemá se kam schovat. Když svítí slunce, nemá se čím zakrýt. Hygienu omezila na nezbytné minimum. V noci usíná ve spacáku na tvrdé zemi. Zpočátku jí to vadilo, postupně si ale zvykla. Vytvořila si pravidelný režim: V pondělí a úterý si připomíná tajemství světla. Středu má vyhrazenou pro tajemství slávy. Ve čtvrtek se znovu modlí růženec světla a zbytek týdne přemýšlí o tajemství bolesti.

Věděl, že pochází z katolické rodiny, jenže víru praktikovala střídmě, a kdyby neexistovalo těch pár omezení technického rázu, možná by se to nikdy nedozvěděl. Proto ho to překvapilo. Zeptal se jí, kdy se vrátí. Chvíli mlčela, potom přiznala, že sama neví. Cíl má stále před sebou. Pořád je dostatečně daleko, a když bude mít štěstí, tak tam možná ani nedojde. Ostatně k čemu by jí to bylo? Čím je bolest silnější, tím méně ji cítí. Zbavila se přítěže těla. Zrušila diktát paměti. Opustila vězení duše. Všechny její vnitřní hlasy se spojily. Vytvořily jednolitý proud, který jí ale nepatří. Je to hlas někoho jiného. Je to mužský hlas. Ten hlas s ní přátelsky rozmlouvá. Každý večer se s ním loučí, aby se s ním ráno setkala. Zvykla si na něj. Už se bez něj neobejde. Nechce se vracet zpátky. Nechce zůstat sama.

Letmo se zmínil o tom, že se také chystá vypadnout. Ten ostrov neznala, nic jiného ani nečekal. Nerozuměla pouze jedinému detailu: proč musí jet tak daleko. Španělsko by ho vyšlo daleko levněji. Určitě by se mu tam líbilo: Slunce tam svítí, pláže tam mají a volejbal se tam hraje podle stejných pravidel jako všude na světě. Řekl, že ho špatně pochopila. O mladé dívky v bikinách vlastně vůbec nestojí. Je to jenom vnější příznak, bez kterého se dokáže snadno obejít. Potřebuje skutečnou změnu, ne jenom její průhledný obal. Cítí se jako přezrálá letní hruška. Letní hrušky přitom, jak známo, nelze skladovat přes zimu. Příliš snadno nahnívají. Stačí, aby se objevil jenom malý kaz, a už se musí vyhodit rovnou celá bedna.

Zavolal kamarádovi. Kamarád zvedl telefon až napotřetí. Řekl, že je právě ve Finsku na běžkách. Přístroj má schovaný na dně batohu, nejspíš proto zvonění neslyšel. Připadalo mu to trochu absurdní. Vždyť v zimě se dá běžkovat skoro všude, člověk kvůli tomu nemusí mrznout až za polárním kruhem. Kamarád ale řekl, že se mýlí: nikde to není takové. Když sněží, horizont se spojí s bílými mraky. Předměty ztratí svůj stín. Věci přijdou o některou z dimenzí, buď do hloubky, nebo z nich zůstane jenom nezřetelný obrys. Krajina se zploští, takže není možné rozeznat, kde končí zem a kde začíná nebe.

Potom kamarád důkladně popisoval polární noc. Nezapomněl ani na polární záři, a jaká je to krása. Dlouho říkal něco o čase absolutního ticha. Bylo zřejmé, že na tomto detailu mu nesmírně záleží, jenže právě v ten moment se jeho věty začaly zamotávat. Neměly začátek a končily před koncem. Chvílemi nebylo rozumět ani jednotlivým slovům, jako by mu drkotaly všechny zuby.

Zeptal se ho, jestli mu není zima. Ne, odpověděl kamarád, zima mu být nemůže. Vyrazil brzy ráno. Vzal si modrou větrovku, batoh a telefon. Na internetu si přečetl, že se má přes den citelně oteplit, proto si v předstihu přemazal lyže. Šlo to až překvapivě snadno. Vosk se sám roztekl po skluznici, potom rázem ztuhl do souvislé a hladké vrstvy. Běželo se mu lehce. Sníh se ani trochu nelepil. Myslel si, že se do oběda vrátí, nakonec se ale úplně zapomněl. Mezitím uplynulo několik hodin. Alespoň deset, ne-li víc. Slunce je ale stále na stejném místě, přímo v nadhlavníku.

Pamatoval si ho jako živého a veselého kluka. Když byli malí, prolézali spolu všechny tajné chodby, stoky a kanály. Řekl mu, aby se co nejrychleji vrátil zpátky, protože tohle přece není normální. Může si sice myslet, že se slunce zastavilo, rozhodně tomu ale nesmí věřit. Klidně mu to dosvědčí: Stejně jako každý podvečer i dnes prochází žaluziemi poslední paprsky a vytvářejí pruhované světlo, které brzy zmizí, protože slunce zapadne za horizont, stejně jako to jeho slunce, je to totiž pořád jedno a to samé slunce, které je jenom jedno. Na chatě na něj čeká teplý čaj a sušenky a přátelé, kteří mu to všechno určitě rádi vysvětlí. Ale kamarád se ale jenom zasmál, a když chtěl vědět, čemu se směje, odpověděl, že to sice řekl moc pěkně, jenže poslechnout ho nemůže, už proto, že neví, jestli je tenhle rozhovor skutečný, nebo pouhá vzpomínka nebo nějaká setsakra dobře vymyšlená virtuální realita.

Kuře bylo skoro rozmrazené. Věděl, že by ho měl vybalit z igelitu, aby nenasáklo starou krví, která z něj vytékala. Obvykle nebyl nijak útlocitný. Před přípravou kuřecí maso oplachoval proudem studené vody, potom nad plamenem opaloval zbytky peří na zježené kůži, jak ho to naučila jeho matka. Teď se ho nedokázal dotknout. Když si k němu přičichl, zdálo se mu, že skrz obal proniká nelibá vůně zkaženého masa, jistý si ale nebyl, protože se o pach syrového masa nikdy předtím nezajímal.

Otevřel okno. Do kuchyně začal proudit ostrý zimní vzduch. Letmo se podíval ven. Zahlédl obrys betonového náměstí, které bylo po obvodu ohrazené monstrózní konstrukcí s rezavějícími podpěrami. Trochu stranou stála socha kosmonautů. V krátkém záchvatu panického strachu pocítil, jaké by to bylo, kdyby celé lidstvo odletělo na Mars a on zůstal sám s napůl rozmrazeným kuřecím masem za hradbou z železa, betonu a skla. Věděl, že musí odjet. Jestli ne teď, tak zítra. Za týden už bude pozdě.

Jenže všichni byli na cestě nebo právě odjížděli. Zbývala poslední, poněkud krkolomná varianta.

Samozřejmě, že byl trenér překvapený. Obšírně a s mnoha zámlkami vysvětloval, že celé odpoledne čeká na revizního technika. Z plynového kotle nedávno vytekla podivná mazlavá tekutina nejistého původu, a to je teprve začátek topné sezóny. Co se bude dít, až začne mrznout, o tom ani nechce přemýšlet. Když se mu na mobilu objevilo neznámé číslo, automaticky ho zvedl. Kdyby věděl, kdo volá, nikdy by to neudělal. Vymazal jsem si tvoje číslo ze seznamu. Dlouho jsem ho pracně zapomínal. Myslel jsem si, že jsi udělal to samé, řekl trenér a v jeho hlase byly slyšet znaky pozvolna propukající hysterie.

Ani on nebyl klidný. Před dvěma roky se zařekl, že už s trenérem nikdy nepromluví. Rozchod proběhl mužským způsobem: náhle a rychle, bez zbytečného sentimentu. Rozhodně nepředpokládal, že své rozhodnutí bude muset měnit.

Chvíli mu zmateně vysvětloval, na co ty peníze potřebuje. Čím déle ale vyprávěl, tím jasněji si uvědomoval, že celá jeho záležitost působí uměle a vykonstruovaně. Jméno ostrova musel třikrát hlasitě zopakovat, než si ho trenér jakžtakž zapamatoval. Připadal si jako školák, který se poprvé pokouší lhát. Naštěstí si pak vzpomněl na toho kluka. Prohlásil, že si našel na ostrově výbornou práci: bude tam učit volejbal. Myslel jsem, že jsi to úplně zabalil, řekl trenér a bylo zřejmé, že ho to potěšilo. Na chvíli se odmlčel, potom dodal, že kdyby byl o něco mladší, také by se někam vypravil, třeba i na ostrov, to už je jedno, vždyť co tady.

Najednou všechno vypadalo nesmírně jednoduše. Pochybnosti se vytratily: měl přece morální právo na nějakou formu satisfakce. Navrhl, že se zastaví hned, a trenér nic nenamítal. Z neznámého důvodu se pak zeptal, jak se k němu dostane. Trenér se divil a ani on sám své otázce nerozuměl. Přesto si nechal znovu vysvětlit všechny podrobnosti, tramvaje a křižovatky, odbočení, podchody a rozkopané ulice, ačkoliv tu cestu znal nazpaměť, protože po ní prošel nejméně tisíckrát tam a zpátky.

Zazvonil, a ve dveřích se objevil muž středního věku. Hodně za ty dva roky přibral. Na sobě měl vytahané tričko a na tváři několik dní neoholené strniště. Vešli do kuchyně. Na stole byla přichystaná obálka. Trenér mu ji podal. Ledabyle si ji zastrčil do kapsy u kalhot. Společně zamířili zpátky ke vchodu. Celou dobu trenér mluvil o kotli, o sobě neřekl ani slovo. Mohlo to tak zůstat i nadále, kdyby mu to najednou nezačalo připadat trapné. Pocítil zvláštní lítost, nemohl se na toho muže dívat. To urputné a nervózní vyprávění mu vehnalo do očí slzy. Zeptal se, jak se mu daří.

Dá se to vydržet, řekl trenér a poprvé se mu zpříma podíval do tváře. Oba přitom trochu znejistěli. Po té nepříjemné a mimořádně trapné události dostal trenér od přestupkové komise zákaz činnosti. Začal se živit jako taxikář. Několikrát ho viděl postávat na stanovišti. Jednou si dokonce všiml, že kouří, ačkoliv u svých svěřenců to netoleroval a za každou cigaretu je nechával běhat dvojnásobně dlouhé tratě. Trenér řekl, že je v poslední době často přetažený. Noční režim mu nesvědčí, celý den je pak všechno vzhůru nohama. Musel si udělat volno. Zatím jenom opravuje nedodělky v domě. Parapety ošetřil barvou proti rzi, v koupelně přilepil pár uvolněných dlaždic. A pokud o víkendu nebude příliš velké horko, natře celou střechu novým asfaltem.

Asfalt je jako houba, řekl trenér. Jakmile začne svítit slunce, nasaje do sebe teplo. Rychle se rozteče. Stane se z něj černé lepkavé moře. Trvá dalších dvanáct hodin, než zase zchladne. Člověk se toho nemůže vůbec dotknout, protože se hned zamaže. Těžko se to pak smývá, dodal trenér.

Vypadal opravdu unaveně. V levém koutku mu cukalo a pod očima měl kruhy od nevyspání. Nejspíš se zamyslel nebo ho přestal poslouchat, protože se pak bez zjevné souvislosti zeptal, jak je na tom s rukou. Zůstali zaraženě stát. Ukázal mu ji, byly na ní vidět zahojené jizvy. Trochu s ní zamával a chraplavým hlasem zažertoval, ačkoliv do smíchu mu zrovna nebylo. Mrzí mě to, řekl trenér. Znělo to, jako kdyby někdo přehodil v magnetofonu kazetu. Páska se přetrhla a zůstala viset ve vzduchoprázdnu.

Trenér řekl, že si na ten den nedávno znovu vzpomněl. Když se vrátil domů, bolelo ho celé tělo. Byl to ten nejhorší pocit, jaký kdy zažil. Stěny ho dusily. Nemohl zůstat doma, a tak šel zase ven. Dorazil až do parku. Zastavil se u hřiště. Nějaký člověk tam s malým dítětem hrál minigolf. Dlouho se nedokázali trefit do poslední jamky. Bylo to úplně nejtěžší stanoviště, skutečný vrchol hry. Míček musel proletět po dlouhé vzestupné spirále a potom se podobnou sestupnou spirálou skutálet dolů. Ve vzduchu byla cítit blížící se bouřka. Hlava mu třeštila. Myslel si, že mu ten tlak prorazí lebku. Potom začalo pršet. Muž s dítětem se utíkali schovat, ale on tam zůstal. Na titěrných betonových hřištích se tvořily první kaluže. Všechny jamky minigolfu se záhy naplnily vodou. Potom se ta voda přelila přes okraj.

Bylo to, řekl trenér, jako kdyby se moje tělo roztříštilo na tisíc částí, ale přitom jsem neumřel. Víš, co tím myslím? otočil se k němu, ale odpověď nedostal. Nebo jako kdyby tě rozstříleli útočnou puškou tak, že by z tebe zbyl jenom děravý cedník, ale ty by ses přitom vůbec nepohnul z místa, řekl trenér a přistoupil o trochu blíž. Je to ten nejkrásnější pocit, jaký existuje. Určitě jsi to musel zažít, prohlásil, i když mlčení se tím ještě prohloubilo. Musel jsi to zažít, dodal, jako by ubezpečoval sám sebe, přinejmenším když ses poprvé zamiloval. Ale on se díval stranou a všechno popřel.

Trenér se na něj ještě chvíli upřeně díval. O něčem přemýšlel, on samozřejmě také přemýšlel. Tísnivé ticho přerušilo drnčení domovního zvonku. Za dveřmi stál revizní technik. Na hlavě měl kšiltovku, v pravé ruce držel dvě železné obruče, v levé dlani svíral třícestný přepouštěcí ventil a přes rameno měl přehozenou koženou brašnu se sadou pracovních nástrojů. Trenér ho nejistě pozdravil. Revizní technik odpověděl mohutným hlasem a krátce se omluvil za zpoždění. Počkej na mě, řekl trenér. Potom s technikem sešel do sklepa, aby mu ukázal rozbitý kotel.

Trvalo to možná jen pár minut, jemu ale připadalo, že uplynula celá věčnost. Točila se mu hlava. Vrátil se do kuchyně. Sedl si na židli a ještě chvíli se rozmýšlel. Potom vytáhl obálku a položil ji na desku stolu. Z domu vyběhl zadními dveřmi.

Na lince našel rozmrazené kuře. Byl hodně unavený, sotva se držel na nohou. S vypětím posledních sil odnesl maso do kontejneru. O pár hodin později se o ně poprala všechna divoká zvířata z blízkého okolí. Ten kluk mu pak několikrát volal, nikdy to ale nezvedl. Pumpičku zahodil pod postel. Zůstala tam ještě dlouho. O mnoho let později ji našel další nájemník. Párkrát ji použil, než pružný šlauf přestal těsnit a úplně se rozpadl.

(bd, 2012)